Paměť, vzpomínání, připomínání...

Proč je důležité udržovat paměť na tragická období lidských dějin a jaká podoba tohoto vzpomínání a připomínání vám může připadat na počátku 21. století nejideálnější? Co by se stalo, kdybychom zapomněli na vše, co páchal nacistický režim, který má i dnes řadu svých skrytých i méně skrytých obdivovatelů? Co by se mohlo stát, kdybychom se z minulosti nepoučili?

V roce 2012 si připomínáme 65. výročí vzniku Památníku Terezín, jehož posláním je připomínat zločiny nacistického režimu, který vytvořil taková represivní zařízení jako věznici gestapa v Malé pevnosti, terezínské ghetto a pobočku koncentračního tábora Flossenbürg v Litoměřicích. Po zmiňovaných místech utrpení nezůstaly jen hmotné památky, ale hlavně jizvy na duších těch, kteří přežili hrůzy s jejich existencí spojené, příbuzných a potomků, kteří zůstali po zahynulých, a svým způsobem i šrámy na podstatě společnosti, lidstva.

Tak znělo zadání soutěže Památníku Terezín.
Nápad přišel prakticky okamžitě.
Pak pro mě na tři hodiny přestal existovat svět.
Vznikl Pohádkový dědeček.
A 26. dubna přišly výsledkové listiny s blahopřáním.
Kolikátá?
První...!

POHÁDKOVÝ DĚDEČEK

Když Praetextat čtvrtečního podvečera vyšel na ulici a vzhlédl k nebi, melancholicky si vzpomněl na doby minulé. Doby P. Při pohledu na šedé nebe, na němž se kupily a honily huňaté mraky, tlačily dolů na svět a vyvolávaly pocit stísněnosti – pokud si tedy člověk vzal tu chvíli pohlédnout k obloze-, si vzpomněl, čím by byl tehdy, v dobách P, při takovém počasí cítit vzduch.

Matyáš byl ze všech nejhorší. Paní Palíčková měla ve třídě osmadvacet dětí a Matýš byl ze všech nejhorší.Byl také nejstarší. Všem ostatním bylo kolem devíti let, ale Matyášovi bylo už jedenáct. V první třídě totiž propadl. Paní Palíčková věděla, že to nebyla jeho vina. Mohli za to Matyášovi rodiče, kteří se o něj nestarali tak, jak by měli. Neposlali ho ani do školky, takže nebylo divu, že Matyáš nezvládl první rok základní školy. Mohli za to hlavně rodiče. Alespoň to si paní Palíčková v těžkých chvílích opakovala jako mantru, když měla nutkání si svou zlost vybíjet na Matyášovi. Říkala si, že on za zo nemůže. To jeho rodiče... Oni totiž malému chlapci nebyli dobrým příkladem do života. Nenaučili ho základní pravidla slušného chování a nepředávali mu žádné dobré hodnoty. Jen ty špatné. A tak nebylo divu, že byl Matyáš ze všech nejhorší. Co se chování i prospěchu týkalo.

Paní Palíčková věděla, že je na ní, aby chlapci vysvětlila, co se sluší a patří. Metoda výhružek, poznámek, černých puntíků, špatných známek, napomenutí a důtek však na Matyášovi nefungovala. Měl veliký problém s uznáváním autorit a paní Palíčkovou nikdy nebral vážně, když mu s trpělivostí hodnou ocenění vysvětlovala, že to či ono prostě nesmí dělat. Už jí pomalu docházali nápady a ona si zoufala. Netušila, jak se k Matyášovi dostat a vysvětlit mu jednu z nejdůležitějších věcí v lidském životě. Zdvořilost a toleranci k druhým. Cítila, že Matyáš nebyl ztracený případ a že by z něj mohl vyrůst slušný mladý muž. Chytrý na to, aby pochopil věci, co ho chtěla naučit, byl dost. Přesto ještě netušila, jak na to.

Pár ždibečků z desetistránkového eposu, který vás čeká, jakmile si udělám čas na korekturu. Po půlroční pauze se vracíme k Mataru!
Pro osvěžení vzpomínek a naladění na pouštní atmosféru, prosím, postupujte tudy k předchozí, jedenácté kapitole.

Ovečka

...

A tak tedy rozechvěle vlezla na prostorné letiště

Čekání na dvaadvacátou kapitolu k BOS trvá už více než rok. Klaním se té hrstce věrných čtenářů, která stále čeká a vždy čte, když po té věčnosti něco zveřejním. Tady přináším malé děkuji v podobě krátké ochutnávky z nové kapitoly.
Pro připomenutí, tu jednadvacátou naleznete tady.

Díky, Ovečka!

...

V těch nejhorších dnech, které trávil před několika měsíci v zapadlých a špinavých uličkách Paříže, si už ani neodvažoval doufat, že se do Prahy ještě vrátí.

Abych vám trošku zpříjemnila (nebo naopak znepříjemnila? =D) čekání na další kapitolu, rozhodla jsem se zveřejňovat krátké úryvky z kapitol, které už mám rozepsané. Tady tedy přibližně dvěstě slov, které si můžete louskat, dokud konečně nedorazím tuhle prokletou kapitolu k Pentandře! =D
Pokud byste si chtěli osvěžit paměť, tady je předchozí, třináctá kapitola.

Ovečka

...

"Táhni do pekel!" křikla na něj a opřela se do seku celým tělem.